Osada Amarillo

                             "Jsou místa, která se k povídání o muzice příliš nehodí...existují však i taková, která k tomu přirozeně vybízejí - sedíme v jednom z nich! :-)

                                   Secesní kavárně vévodí černé piáno, kolem něhož se choulí několik subtilních stolečků...ze zdí na nás shlížejí portréty zamračených klasiků, strop  je vynalézavě vyzdoben řádky not v osnovách...

                                ....vtipně vykroužený houslový klíč v pěně horkého latté voní sladce a oříškově - prostředí jako stvořené k povídání o hudbě, ač toto bude žánr, jemuž více sluší říční břeh, či lesní mýtina..."

                                      Takhle nějak jsem si vysnil úvod k interview s Heny o její skvělé muzice i o ní samotné...poněkud prozaickým faktem však je, že oba zíráme do záře displejů svých PC - já v Praze, Heny v Hořovicích! :-D

           Heny, asi začneme obligátní otázkou…jaké bylo tvé první setkání s Múzou?

             První Múzu jsem potkala, když jsem si uvědomila možnost, že multiversum existuje.... minimálně někde kolem našeho universa…:-D

             To byla naprosto vyčerpávající odpověď Heny...pomůžeš nám jí ROZKLÍČOVAT? ;-)))))

             Jo. Klíčem je "klíč". Zlatý.  Aneb Hoboes, které jsem doma slýchala odmala... Sic nejen je, ale zrovna oni kdovíproč, zůstali pod kůží. napořád.

                                               Když si tak hezky hrajeme se slůvky, v mém „mala“ mi byl bližší  spíš „Vyhýbkářskej klíč“ od Smolařů.  K Ryvolovskému jazzovému drajvu jsem se musel pracně proposlouchat! Jejich první LP „Tunel jménem čas“ se mi začalo líbit snad až na desátý poslech! Nejspíš jsem v tom nebyl sám -

                                          - i Wabi vyprávěl, jak bývávali na dřívějších Portách (tehdy soutěž Country and Western a trampských sborů :-D) téměř pravidelně vypískáváni!

            U tebe to byla nejspíš láska na první po(slech)hled? Byl to ten pravý impuls abys sáhla po své první kytaře?

                                        Láska na první poslech to nejspíš byla, ale byla jsem prťavec, malá holka, takže jsem NEPOROVNÁVALA STYL...... buď se mi písnička líbila, nebo ne. Vůbec nešlo o kapelu nebo interpreta.Bylo to jednoduchý a vopravdický.

                                  Dětská láska....a taknějak vnímám písničky i dnes. Jakékoliv…;-)

                              *     *     *

               Takže jsi místo Hurvínka poslouchala LP s muzikou? :-D   Ačkoli...ty už vlastně CD, což? ;-)

                   Ne, já ještě LP, aspoň 90% určitě! :-D LP, která patřila rodičům - oba kdysi amatérsky "tejrali kytáry", máma jen tak sama pro sebe a táta v rámci trampingu dosti slušně!  Na to, že neměl hudební vzdělání, hrál trempárny jak "malý bůh"! 

              Ale je potřeba brát v potaz, že od r. 81 jsem žila na Slovensku, v Bratislavě, kde mě s předchozím bydlením v Rotavě ( kdysi Orwellovské městečko uprostřed sudetských lesů, jak jsem se nedávno o Rotavě doslechla! :-D) spojovala už jen hudba a vzpomínky na hluboké a překrásné lesy.

          A svou první kytaru? Tu  jsem dostala darem od fanouška, jednoho pilota  v r. 2007 (a mám jí do teď), kdy už jsem hrála s Pekaringem..."

                            *     *     *

                                             *     *     *    

                                  Hmmm...přiznám se Heny, že nedokážu bý tak zcela nestranný – právě CD "Kanada" mám i já ve své fonotéce a slušně  naposlouchané! Právě v roce 2007, (kdy jsem se připojil k "matrixu") jsem se poprvé setkal s tvými písničkami - na amatérském videu uživatele Stenlyho (viz výše)...hráli jste s Pekaringem "Dálku". Víš, že má to video už přes šest tisíc shlédnutí? ;-)

                               Tolik? :-o  To jsem opravdu netušila. já se (nebo nás) téměř vůbec neposlouchám... ostudka, ale je to tak ! :-D

                                             *     *     *

           Dalo by se říci, že tvá cesta k Pekaringu byla “osudová”?

                Posuď sám!  Kluci z Pekaringa mě objevili v solozpěvné soutěži na "Vítání jara v Ivanke pri Dunaji". Do soutěže mě tajně přihlásili kamarádi, protože věděli, že sama bych se k tomu neodhodlala. Kterémusi z nich se zalíbila barva mýho hlasu i styl a tak mě večer u ohně oslovili, jestli bych si s nima občas nechtěla zahrát, něco od Ryvolů a tak ... nevěděla jsem, že Pekaringo už má za sebou řadu vystoupení na podiích na Slovensku i v Čechách, tak jsem kejvla, že jo, ráda... domnívala jsem se, že jde o hraní u ohňů, nebo někde v hospůdce či v klubu ...

          To bylo v r. 2006. Rok poté jsme se hrnuli na menší podia a trampské festivaly.  Nejdřív jsem jen zpívala a pak, když odešel kytarista, musela jsem zaujmout jeho místo - byl to boj!

KDYŽ SE HOBOES  JMENUJÍ PEKARINGO - Tony

                                            *     *     *

           Boj? :-o Jak dlouhá je cesta od vítězství v konkurzu k natočení CD?

                                  Slova "vítězství v konkurzu" bych nepoužila, nikdy žádný nebyl. CD jsme točili všechny u Kaliho ( hraje bicí aneb škopky :-D ) v obýváku , a protože je technikem ve Slov. nár. divadle; mastering dělali jeho zvukaři, Kaliho kamarádi, vše vznikalo na koleně a za pochodu. cd jsou dvě, "Pohoda" a "Kanada". I Kanada, "mezinárodní projekt" vznikala tak, že kamarádi z Brna a Prahy, kteří se podíleli svým dílem písní, přijeli na Slovač a za weekend bylo hotovo. Teda ten základ. (Mimochodem, autorkou téhle skvělé fotky je Stanislava Koutská-Nodlová)

                                           Mno a boj to byl proto, že já jsem nikdy nechtěla na podia. Necítím se na to, museli mě přemlouvat, přátelsky nutit a inspirovat. Hraju totiž nejraději v komornějším prostředí....

          Ten čas s Pekaringem, byl jedno veliké, skvělé dobrodrůžo a jsem moc ráda, že po naší společné cestě zůstala stopa v podobě písní. Zbytek si každý z nás nese v srdci. Pekaringo samozřejmě hraje dál. ;-)

                                                *     *     *

                                             *     *     *

                   Co nám řekneš o svém druhém CD ”Větrná touha”?

                   Když jsem si tak kdysi hrála doma sama pro sebe, přála jsem si aby ty písničky šly  "do světa", ale bez mé tváře :)) jen jako CD třeba. A proto vzniknul i "Kemp240" - jen natočit pár mých dalších písní, v jiném než Pekaringo-stylu.

   CD "Kanada" Pekaringa a "Větrná touha" Kempu240 vznikaly souběžně, jedinou spojnicí jsem byla já, resp. moje písničky, a koneckonců souběžně také šly "na trh"....

                                   "Kemp" je modernější, co se zvuku týče a nestojí a nepadá na úctě k Ryvolům. Už jsem to víc já. Ale celý projekt "zhasnul" na mé nechuti hrát na pódiu…

           Po vydání obou CD jsem s kapelama odehrála křty a slíbené koncerty a veřejné účinkování ukončila. V mé situaci (životní) je to vskutku finančně náročný koníček. Takže se mi splnil sen: Hraju jen když se mi opravdu chce, a tam, kde se mi chce a přesto mám dvě cd!

          ... a za to jsem těm kapelám vděčná! :-)

ZABALENO V USÁRNĚ - Pekaringo na memoriálu Jendy Kordy.

                                              *     *     *

                                                *     *     *

                                                           Stejně jako my, kteří máme rádi tvé písničky! ;-)  Heny, jedno z videí, která doplňují  náš rozhovor  je i “Keltský kříž” (opět viz výše), s Krbiho sympatickým klipem. Ta věc má ohromnou sílu…

                                              Keltský kříž, je jednou z písní, pro které jsem nadšeně souhlasila s projektem heny&kemp240 . Ta písnička prostě chtěla jiné, než "pekaringovské šatičky" a byl to i pro mě víceméně experiment, jak může vypadat něco, co jsem stvořila pro sebe a kytaru. Experiment, jak vypadá písnička, když se vydá všanc tvořivým lidem s vlastní fantasií. A myslím, že výsledek je slušný...

                                        Krbi, když poslal to video, se omlouval, že nemá nejlepší období. Video ji dodává jakousi temnost, ale ona v podstatě temná není. Je o naději, sice neurčité a nepolapitelné, ale je…;-)

                      Heny, závěrečná  otázka je stejně obligátní, jako ta úvodní...kdy konečně zase (cákryš) přijedete na Smrčííín? ;-)))

                     …a  tak je to i s tím cakryš příjezdem na Smrčín. Již brzy. Doufám…:-D

         Budeme se těšit Heny, červený koberec z Potlachání 2012 je už připravený...děkuji ti za rozhovor!