Příběh naší Pohádky.
Příběh chaty Pohádky jakoby začal dávno předtím...obě naše výchozí rodiny chalupařily. Bylo krásné a samozřejmé mít ty velké domy a rozlehlé zahrady. Hodně práce s nimi, hodně lásky v nich. Můj dům - můj hrad. Historie rodin odvály ty milované chalupy jiným správcům, vše mělo své důvody. Naši si poté pořídili dřevěnou chatičku, zbudovanou původním majitelem. Vzpomenu na ni pokaždé, když stoupám strmými schody do podkroví útulného osadního srubu, který jsme pokřtili na Pohádku.
Přáli jsme si něco svého, dozráli jsme k tomu a tu a tam jsem se dívala na stránky realit. Jednou jsem na netu objevila neobyčejnou stylovou chatu, kdysi sídlo spisovatele a trampa Boba Hurikána. Byl to moc fajn výlet s prohlídkou ikonického místa. Vždycky se nám líbila léta třicátá, hlavně stavby a nábytky. Byli jsme s třicátými sžiti i na Hvozdech, kde byl Ondra správcem a kde jsme v lesích nad Davlí (v dřívější rekreační lokalitě prvorepublikové smetánky) přes čtyři roky žili v areálu neziskovky, zaměřené na mentálně postižené.
Osud si to štrádoval takto: dala jsem synkovi neteře Jindrovi příměstský tábor Tvořivé léto, co s kolegyňkami lektorkami pořádáme, takže s námi v srpnu 2023 ve Štěchovicích týden tvořil a pobýval. Nejvíce se vždy těšil, až ho Ondra (ještě před koncem programu) vyzvedne a půjdou spolu na výpravu. Měl právě slíbeno jet vlakem z Davle do Tejna k jezu - na koupačku. Jindra miluje vlaky, je ze „šotoušské rodiny“. Na zpáteční cestě, když šli v Davli k parkovišti, míjeli retro vitrínu s inzercí „Specialista na Posázaví“. Naštěstí si Ondra všimnul její nabídky.
Pár fotek a už to jelo. Přijela jsem z Poděbrad, viděla fota, spojilia se s paní Lucií a šlo se na prohlídku. Láska na první pohled, jako bychom se s chajdou už znali. Vůbec jsme se nerozmýšleli. Vnímali jsme divoké údolí s roklí a zvukem potoka. Kořeny trampingu, civilizaci odlehlé místo- a navíc autem kousek od bytu ve Štěchovicích. Chatu od předchozí majitelky Ivy převzali Ondra se synem Viktorem, já tehdy učila. Předali květiny a radovali jsme se. Vše potřebné uvnitř bylo, šlo tu být hned. Osudu i Ivě jsme vděční, pročetli jsme osadní web i knihu Osadní toulky. Co by asi řekl na Pohádku dnes její stavitel Jéňa?
Kamarádi zmiňovali, že je tu jako v pohádce. I dobrý známý, co Ondrovi pomohl snést nová krbová kamna do chaty („jotulky“, aby bylo vidět do ohně, jinak původní „petry“ fachčily) konstatoval, že je to tady úplná pohádka. A na naší terásce si šerif Jára předali s novým šerifem Honzou putovní obraz Indiána a my byli u toho!
Hraje rádio, voní aroma svíce, píši tento text na terásce Pohádky: okysličená, poklidná a šťastná ze všech těch útulen a bytostí, co tu s námi současnou osadu vytvářejí. A psíček Ludvíček, jak je spokojený, když vyběhne na cestu, nasaje amarillovský vzduch a důležitě se rozhlíží do obou stran...
Dana Benešová-Trčková, září v Osadě Amarillo, 2025