Osada Amarillo

                                              *     *     *

"CARPE DIEM"

                                    "Pojďte se podívat zblízka, tohle jsou tváře z minulosti. Viděli jste je už mnohokrát, ale pořádně jste si je neprohlédli...moc se od vás neliší, že? Stejné účesy, přebytek hormonů jako vy...nepřemožitelní stejně jako vy! Svět jim leží u nohou. Věří, že vykonají veliké věci stejně jako mnozí z vás!

                               Oči jim planou jako vám...myslíte, že stihli alespoň něco z toho, co chtěli v životě dokázat? Protože, tihle hoši, pánové - jsou už dávno pod drnem! Jsme žrádlo pro červy chlapci...

                        Přistupte blíž....ještě blíž....kdo umíte naslouchat, poslouchejte...slyšíte, co šeptají..? CARPE, CARPEEE, CARPE DIEEEM...užívejte dne hoši, čichejte k růžím dokud kvetou..."

                                             *     *     *

          HORATIUS? :-o Proč právě teď, právě tady? ;-)))

             Nejsem si jistý...ale, když jsem otevřel mail od Martina Maršálka, v jeho příloze byly nově   objevené osadní fotografie z 30. let, okamžitě mi "naskočila" jedna z nejpůsobivějších scén filmu "Společnost mrtvých básníků". Snad...pro naši jepičí pomíjivost?

                                                                                           *     *     *

           Stále se znovu a znovu vracím k fotografiím osadníků Amarilla z počátků 30. let, dívám se na ně pohledem studentů profesora Keatinga ze zmíněného filmu...vpíjím se do jejich planoucích očí,snažím se číst v jejich, pro nás bezejmenných, tvářích...

           ...i já slyším jejich vzdálený tichý šepot CARPEEE, CARPE DIEEEM....

                                                   *      *     *

            Tentokrát jsme měli štěstí - Martinovi se  podařilo získat nejen tyto fotografie, ale i fragmenty deníku Vladimíra Hartmana, který se na osadním životě několik let podílel, byl osadníkem Amarilla 30. let...

1933

                      ...na motorce jsem již jezdil dokonale a Mařenku, která se mnou najezdila tisíce kilometrů, nikdy nevyválel.

                         V té poválečné době se rozmáhalo trampské hnutí jako protipól již zavedeného skautingu. Tramping se šířil samovolně bez jakékoli organisace. V tom byl jeho půvab, úplná svoboda. Nepomohl ani odpor zkostnatělých názorů úřadů a starší generace.

                       Na osadách se pěstoval sport, hlavně volejbal, který svojí nenáročností na vybavení dosáhnul velké obliby a úrovně. Často byly pořádány veliké turnaje za účasti až třiceti osad. Hrála se též trampská volejbalová liga.  Naše osada jednou obsadila v první lize druhé místo. Největší popularity dosáhly trampské sbory svými originálními písněmi. Velmi dobrým přednesem pronikly do rozhlasu, divadel i filmu...tím vymizel veškerý odpor k trampingu a změnil se v módu.

                    ...na Sázavu jsem se vydal poprvé s kamarády Pepíkem Lněničkou a Vaškem Kučerou vlakem do Píkovic a odtud pěšky Posázavskou stezkou do Kamenného přívozu. Tam jsme stanovali. Sázava nám učarovala. Na zimu jsem se pronajmul chatu v Libřickém údolí. Po nějaké době, když jsem s Honzou Krejčím sjezdil Čechy a navštívil různé osady, zakotvil opět na Sázavě, kde Pepík, Vašek a Rudla Ejem stavěli chatu na osadě Ajax. Připojil jsem se k nim finančním podílem i prací a tak si zajistil právo na lůžko a pobyt v chatě.

        .

                                                Kamarád Honza odešel na vojnu a já navázal přátelství s jeho bratrem Mirkem. Hledali jsme nějakou chatu na Sázavě, kterou bychom koupili. Můj bratranec Vašek Pražský mi sdělil, že jeden jeho známý prodává chatu na Sázavě u Píkovic.  Byla to malá dřevěná chatka v prvním údolí vlevo od nádraží. Osada Amarillo, koupili jsme jí za 1800,- Kč. 

                                                  Blízko nádraží, blízko řeka a jak jsme časem zjistili  výborná parta kamarádů. Hrál se tam volejbal ping-pong, hřiště bylo u řeky na píkovickém břehu. Byl jsem již ženat a tak oba dva jsme tam prožili nejhezčí doby našeho mládí. Po nějakém čase se Mirek rozhodnul, že si postaví vlastní chatu. Vyplatil jsem mu jeho podíl a měl chatu svojí.

                                           Uběhlo pár krásných let. Kamarádi ze srubu, to byla zakládající chata, srub prodali. Emil Matyásko koupil na Píkovicích u Medníku pozemek, na kterém si se Zdeňkem Melčem postavili velký dvojsrub. Karel Choc pak vedle menší chatu.  Parta se však neroztrhla, dále se hrál volejbal a pořádaly bujné večery v chatě Emila a Zdenka. Emil se však oženil a měl rodinu. Nemohli jsme proto již bouřit v jeho chatě. Chodili jsme tudíž do hospody U Salačů v Píkovicích. Někdy se to ovšem doráželo v chatě u Zdeňka.  To zavdalo příčinu ku sváru...

                        JAK BUDE PŘÍBĚH VÁCLAVA HARTMANA Z 30. LET POKRAČOVAT? ROZEJDOU SE ZDENĚK S EMILEM JAKO NEPŘÁTELÉ, NEBO ROZŘÍZNOU SRUB NA DVĚ PULKY A SMÍŘLIVĚ OSLAVÍ SPOLEČNÉ DÍLO? ;-D

                               KLIKNI A DOČTI SI V ORIGINÁLU!

                                Vladimírův deník pokračuje...

1950

                       Místo očekávaného politického míru a smíru, se počal přiostřovati poměr států socialistických a kapitalistických. To nevedlo ku zlepšování životních podmínek. V únoru 1948 byla nastoupena socialistická cesta naší republiky. Došlo k formování nových vojenských bloků. Varšavská smlouva a Nato. Opět vojácký duch a generálové nastupují na scénu...

                      Chata přetvala válečné události nepoškozená, přesto, že Němci při odchodu z obsazených Píkovic vyhodili do vzduchu sklad střeliva. Mohutný výbuch rozbil okna až na Petrově. Nám okenice skla zachránily.

                     Starou chatu v údolí Amarillo jsem v roce 1939 prodal a nechal si postavit novou na stráni osada DRTS. Stála tehdy komplet 4.000,- Kč. Stará chata ve stínu a poblíž nebezpečného srázu se nehodila pro malé dítě. Nové místo bylo ideální, hodně slunce, výhled do daleka. A tak tam stojí již třikrát přistavěná 44 roky a stále se nám tam víc líbí.

                 Osada Amarillo zanikla a po válce se již víc neobnovila. Také osada DRTS již formálně neexistovala. Jméno odvozeno od čtyř zakládajících chat Dales, Ratejna, Toledo, Segul...

                                                      *     *     *

                                      Nu, zdá se, že odhad autora deníku nebyl tak docela správný - k DRTSu se osadníci stále hlásí, i naše osada Amarillo úspěšně navázala...a, i s pomocí Martina Maršálka, (Martine, díky! :-D) vyplňuje dosud prázdná místa ve své historii... :-)

                     Henryho Davida Thoreaua jsem zmínil v jednom z prvních příspěvků...je opravdu fakt, že "Valná část lidí žije v tichém zoufalství"?  Ne, nevěřím tomu...pohled do očí osadníků Amarilla mne přesvědčil o opaku - protože i oni "odešli do lesů aby našli svobodu, aby vysáli všechen morek života...aby jednou nezjistili, že vlastně nežili..." :-)