Zlatá padesátá - Marie a Václav Bízkovi
Září - měsíc lovu... sedíme s Marií a Václavem Bízkovými na terase před jejich nynější chatou (na fotce r.1935), vychutnáváme si poslední laskavé dny Indiánského léta a "lovíme" vzpomínky na časy minulé - propadáme se do padesátých let a zůstáváme v nich...zapínám záznamník a stávám se svědkem jejich příběhu...;-)
VÁCLAV: Tohle místo jsme objevili v jednapadesátém roce, nebo dvaapadesátém...můžeme se plést vždycky o rok...
MARIE: V jednapadesátým jsme už chtěli stavět...muselo to být před padesátým...
VÁCLAV: Kdepak babi, muselo to být v jednapadesátým - už jsi chodila s Pecounem...v padesátém třetím jsme se brali. Mám pro to technický argument - já jsem Pecouna, od kterého jsme tu chatu v 70. letech koupili, poznal, když jsem v 51. roce přišel do průmyslovky.
Měli jsme každej motorku a někdy v září, koncem 51. roku nás pozval do chaty, kterou postavil jeho táta...(viz horní foto)
Tenkrát jsme poprvé zjistili, že existuje údolí, kterému se říká Amarillo - ty chajdy už tady všechny stály, včetně té , která vyhořela, jak je Salač (dříve Pagánova, nynější Pochmannovi)...kromě té naší, zadní! ( Nynější Smrčín)
* * *
Jezdívali jsme jako parta, ještě s Krejčíři, sem, k Pecounovi na chatu. (Karel Krejčíř začal stavět hned za Honzou Pokorným, dělali jsme si srandu, že staví na Honzově hajzlu :-D) Nebyli jsme už sami, byli jsme všichni ženatí...a tak jsme se s Jirkou Štičkou domluvili a s lahví Rumu vyrazili na Zbraslav za hajným a získali jeho svolení pro stavbu! :-)
* * *
Měli jsme všichni 125ky "Zetky". Jedinej Karel Krejčíř měl Jawu 100 Robot.
Vždycky, když jsme táhli spanilou jízdu po tehdy prázdné silnici na Davli ( 4 motorky v řadě vedle sebe), křičel, že neví jak přeřadit - "moc páčíček"! :-D Na Davelském mostě byl takový hup, kde jsme závodili, kdo dál doskočí! :-D
Já jsem si pak pořídil 150tku, taky "Zetku"! Stála 49.000,- ve starý měně. Vystál jsem na ní dva dny frontu u Veletržního paláce. Přišlo 20 kusů a já byl patnáctej v pořadí!
Půl hodiny po otevření přišel úderník a v tu ránu jsem byl šestnáctej. Za další hodinu přišel druhej..a to už jsem značně znervózněl. Ale nakonec jsem jí získal. Těch "Zetek" se pak prodaly miliony...
MARIE: Opravdu to nebylo dřív? :-/
VÁCLAV: Ne babi, v padesátém čtvrtém jsem skončil průmyslovku a hned šel na vysokou, jsem si jistý! A víš, proč? Protože v době té stavby nás přišel navštívit profesor, který přednášel "pružnost a pevnost" a ptal se, jestli jsme trámky kostry dělali podle "Techmayerova vzorce"...potom jsem u něj dělal i zkoušku! Proto to vím, byl jsem už v druhém ročníku, takže opravdu 55.! :-D
Stavba té horní chajdy (nynější Smrčín, viz 2 fota níže) trvala přes půl roku. Nejdřív jsme museli udělat podezdívku - zastavili jsme u Vranské přehrady s náklaďákem, naházeli do něj starou dlažbu a vyházeli nahoře na louce.
MARIE: Hajnej Lněnička nám dokonce nabídnul, ať si sami vybereme místo...
VÁCLAV: Plácek tam samozřejmě tenkrát nebyl, všechno jsme museli vykopat. Naštěstí nám tam nestál žádný strom, takže stačilo jen místo rozšířit. Původně jsme měli vybráno o kus výš, ale byli jsme tam ztracení...tak jsme se posunuli blíž ke stezce a vrátili se"zpátky do osady". ;-)
M: No, a Jirka Štička tenkrát objevil ten dřevěnej barák v Košířích...
V: Bývala to taková podlouhlá ubytovna u tramvajové smyčky. Snad po Němcích, nebo po Rusácích? Tu jsme museli rozebrat a "Pragou V3S" odvézt zase na louku....
M: Máma tenkrát šílela, byly jsme s Martičkou obě v jináči a ty trámy a prkna jsme snášely z louky na plácek! Prý jsme se úplně zbláznily! :-D
V: Žádný projekt jsme neměli, jen jsme odhadli velikost - chtěli jsme chajdu delší s tím, že jí rozdělíme na dvě půlky...spodek byl společný a nahoře měly být dvě oddělené místnosti - o ty jsme potom losovali... A v 56. roce bylo hotovo.Takhle společně jsme tam byli deset let, do našeho odjezdu do Indie...
M: Jeli jsme tam pracovně na tři roky a tak jsme Jirkovi Štičkovi nabídli koupi naší půlky s tím, že si po návratu pořídíme něco nového...tenkrát jsme koupili TUHLE (nad textem) chatu od Pecouna...a jsme v ní doteď!
V: Byla už s touhle střechou, ale menší. Dole byly jen 4 palandy a nahoře se nasoukalo pár lidí na spaní. Pecoun, než to prodal, přestavěl střechu, ale nechal původní verandu. Na té jsme začali hned pracovat - zrušili jsme jí a místo ní jsme přidělali další místnost - měli jsme už dvě holky. Taky šikovnýho tchána, postavil to tu vlastně celé. Mimo té nové verandy, ta už je moje! ;-)
M: A začátkem osmdesátejch let jsme ještě s tesařem Lopatkou přidali to obložení...říkávám tomu "buchtičky"! ;-)
* * *
* * *
V: No víš, při pohledu na tyhle obrázky už tě vezme jen smutek, protože tohle údolí už zmrtvělo - všechny ty poutě, frcy a ostatní akce už neuděláš...:-(
M: To přišlo s elektrikou a televizí - osadní život šel tím pádem do...háje! Na druhou stranu ale...když jsme zapojili přenosnou TV Šilelis ze CCCP, na Manuelu se nám tu sešla pěkná skupinka ženskejch! :-D
No, a teď se scházíme aspoň na to osadní kafe...:-)
* * *
* * *
...oko interní paměti záznamníku už na mne varovně pomrkává stejně, jako u předchozího setkání - musím přiznat, že mezi těmito dvěma povídáními, ze kterých jsem složil jedno, uplynulo už půl roku.
I teď, ještě dobrou hodinu, Marie s Václavem vzpomínají na zlatou éru osady - zatímco "tam venku" zuřil třídní boj, zde v údolí Amarilla panoval apolitický a přátelský klid...AČKOLIV...
...nooo, to se dozvíte příště, ve vyprávění PEPY FEINERMANNA! :-D
Komentáře
Přehled komentářů
Jak jste psali o akcích na osadě, Venca se zapomněl zmínit o závěrečných táborácích. Zhruba v půlce září končíval život na osadě. Tehdy se společně slavil Vaškův a můj svátek + narozeniny Jardy st., mýho táty. Snad i ještě něco dalšího...už nevím. :-)
Bylo to moc fan, táta s Růženkou Tesavelku, další osadníci pivo, ženský nadělaly chlebíčky, my jsme opekli buřty....byly to moc veselý doby! :-) Muziku obstarali Bízek s Krejčou (harmonika + kytara), ostatní zpěv, nebo spíš brumendo! Svítili jsme lihem, nebo propanem...živá vzpomínka na parádní čas! :-D
Živé vzpomínky...
(ŠRF Jára, 11. 3. 2018 9:51)