Osada Amarillo

           Už několik let jsme v sobě měli jednu věc, co se nedala úplně vypnout – touhu po vlastní chatě. Ne jako nějaký luxusní “víkendový sídlo”, ale fakt obyčejnou chatu, kde člověk zdrhne z města, vypadne z provozu a konečně zas začne normálně dýchat. A bylo to vlastně docela vtipný, protože to nebylo tak, že bychom se jednoho dne probudili a řekli si “jdem koupit chatu”. Ono to v nás bylo už dlouho.

          Při každým výletě jsme na tom byli úplně stejně: jakmile jsme viděli někde mezi stromama malou chatku, zahrádku s ohništěm, dřevo naskládaný u zdi nebo jen lavičku před vchodem, okamžitě jsme zpomalili a začali snít. Někdy to byla jedna chatka, jindy celá osada, ze který šla úplně specifická atmosféra – taková ta směs lesa, kouře, starýho dřeva a pohody. A my pokaždý: „Ty jo… představ si to. Sem jezdit každej víkend. Tady mít svůj klid. Tady si dát kafe ráno v mikině.“ A jasně, že jsme tak trochu záviděli. Ne nějak zle, spíš takovým tím dětským způsobem – jako když víš, že něco chceš taky, jen to zatím není tvoje.

          A čím víc jsme chodili ven, tím víc se to v nás upevňovalo. Protože vlastně… tohle není jen o chatě. To je o pocitu. O tom, že se člověk vrací k něčemu, co má hluboko pod kůží.

          Možná to začalo už dávno. V dětství. V těch vzpomínkách, co voní lesem a kouřem z ohně. V tom zvláštním tichu mezi stromama, kdy slyšíš jen šustění jehličí pod nohama, zpěv ptáků a někde v dálce praskání větví. Dětský tábory v lesích, spaní ve spacáku, ranní rosa a studený vzduch, co tě probere líp než jakákoliv káva. Pravidelný rodinný dovolený na chalupě v Jeseníkách. A večery u táboráku, kdy se vytáhla kytara, někdo hrál pár akordů pořád dokola a stejně to bylo to nejkrásnější na světě. Bylo jedno, jestli to bylo falešný nebo jestli někdo neuměl zpívat – šlo o to, že to bylo opravdový.

          A do toho ty naše domácí kulisy. Rodiče, co si pouštěli Brontosaury, Nedvědy a Wabiho - všechny tyhle písničky, který v sobě měly něco, co se dneska hrozně těžko hledá – klid, příběh a takovou tu tichou radost z obyčejných věcí. A i když jsme to tehdy třeba nevnímali naplno, zůstalo to v nás. Ten pocit, že stačí les, oheň, kytara a pár lidí, co jsou spolu rádi.

          Takže když jsme si o několik let později začali říkat, že bychom fakt chtěli vlastní chatu… vlastně to dávalo úplnej smysl. To nebyl rozmar. To byl návrat.

V červenci jsme se pak úplnou náhodou nachomýtli k nabídce od kamarádky – prodávala chatu kousek od Křivoklátu. A my jsme v tu chvíli měli úplně jasno. Najednou to nebyla jen představa. Byla to reálná možnost. Byli jsme nadšení, hlava už nám jela dopředu: jak to opravíme, co kde uděláme, kde bude sedět návštěva a kde bude ohniště.

          Jenže čím víc jsme si to pak promýšleli, tím víc se ukazovalo, že to vlastně nebylo úplně ono. Bylo to maličký. A upřímně… za docela draho. A když nám to nakonec nějaká paní vyfoukla pod nosem, nejdřív to samozřejmě zamrzí – protože “sakra, to mohlo být naše”. Ale zpětně? To byla taková ta životní brzda, co tě ve chvíli naštve, ale pak si řekneš: díky bohu. Protože kdyby se to tenkrát povedlo, možná bychom byli spokojení… ale možná bychom nikdy nenašli to, co přišlo potom.

     A pak přišla ta správná náhoda. Tichá, nenápadná, ale úplně přesná.

          Narazili jsme na nabídku chaty v Amarillu. A to bylo nejlepší na tom – nebylo to někde úplně mimo naše cesty. Bylo to vlastně v místech, kolem kterých jsme už měsíce chodili. V těch osadách, kde jsme si při výletech dělali zastávky, okouněli, koukali mezi stromy a nasávali tu atmosféru. Takže to nebyl skok do neznáma. Bylo to, jako když tě to konečně dovede domů.

          A jakmile jsme tam dorazili, bylo hotovo. Okamžitě jsme se zamilovali. Ne do dokonalosti, ale do toho pocitu. Do toho, že tohle je ono. Že to není jen “chata”, ale místo, kde se budou psát nový vzpomínky. Místo, kde jednou budou zase znít kytary u ohně, kde se bude sedět dlouho do noci, kde se ráno bude pít kafe v tichu a v mikině, a kde se člověk na chvíli zase vrátí k tomu, co je nejvíc skutečný.

          A když se na to podíváme zpětně, dává to úplně smysl. Všechny ty výlety, všechny ty chatky, co jsme cestou “záviděli”, všechny ty dětský tábory, písničky od Nedvědů a Brontosaurů a Wabiho v pozadí našich životů… všechno nás to pomalu tlačilo jedním směrem.

     Nakonec jsme tam došli. Do Posázaví. Přesně tam, kde to mělo být.